LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že se i death metal dokáže vyvíjet a větvit různými směry, je dávno známá věc. A že jsou kapely, které tento vývoj dokáží uchopit po svém a z těchto různých větví umí seskládat originální a zajímavé pojetí smrtícího kovu, je taktéž známá věc. O neco méně známou věcí je schopnost a zručnost, s jakou ke tvorbě své vize moderního death metalu přistupuje pestrá mezinárodní sestava sdružená pod jménem WORMHOLE.
Její v pořadí už třetí album potvrzuje a spíše ještě více prohlubuje trend započatý dvěma předchůdci. Je až neuvěřitelné, co všechno dokáže kapela stihnout během necelých 30 minut. Obligátní kratší stopáž a do ní vtěsnaná velice vyvážená kombinace techniky a brutality. Takhle se dala charakterizovat dvojice předchůdců a stejně tak i letošní deska.
Technika, brutalita a atmosféra. Tou disponuje hned úvodní skladba „System Erase“, která překvapí vzletnou nosnou kytarovou linkou, což v duetu s obhroublým growlingem přináší dost zajímavých momentů. Tyto pocity ještě prohloubí hned následující „Elysiism“. Další vzdušný motiv si podává ruce se zemitými kytarovými riffy a to ještě korunuje velmi slušivé a líbivé kytarové sólo.
Mustr, se kterým by si takto hudebně i kompozičně disponovaná kapela mohla vystačit po zbytek celé nahrávky. WORMHOLE ovšem mají opět chuť zkoušet i jiné formy smrtícího kovu. A nutno říct, že ani v těchto sférách se rozhodně neztrácejí. A je jedno, jestli se zkusí vyjádřit formou technické brutality anebo té, odehrané v pomalejších tempech. Slam death metal má tato skupina evidentně v lásce, neboť jej zde velmi často využívá jako výrazný prvek.
Toto se děje s velmi vysokou úrovní zručnosti a přirozenosti. Prostě žádné hala-bala střídání motivů a žánrů, bezmyšlenkovité kupení nápadů, nic takového. Americká (anebo lépe řečeno v Americe sídlící) skupina má více než dobře zmapovanou současnou (a evidentně i tu minulou) situaci kolem všeho alespoň nějak souvisejícího s death metalem. Výsledkem této orientace však není laciný plagiát. Ke schopnosti poznávat se zde přidává i veliká dávka invence a talentu. Právě díky nim pak WORMHOLE dokáží sázet velmi lehce se poslouchající skladby.
Takto propracovaná a neposedná dávka brutální muziky dokáže přirozeně plynout. I navzdory poměrně nahuštěnému ději na krátké časové ploše máte pocit, že hudba kolem vás slušně odsýpá a navzdory svému komplikovanému pojetí na vás nemá žádné speciální nároky. Samozřejmě, že „Almost Human“ nabízí především studijní materiál pro death metalové badatele a doktorandy, ale být členem akademické žánrové sekce pro jeho vychutnání není vůbec nutné.
Čtěte také: WORMHOLE - The Weakest Among Us / recenze
Svému výrazně napomáhá i velice čitelná produkce. Jednotlivé nástroje, a to i včetně lahodně bublající basy, krásně vynikají a byť je vokál vytažen poměrně dopředu, celkový zvuk ve výsledku ještě více zahušťuje, než že by mu přehnaně dominoval. I v tomto směru je evidentní, že zde se potkává snaha hrát patřičně brutální muziku na patřičně technické úrovni se snahou toto vše prodat v patřičném zvukovém balení, které oběma těmto aspirácím podává vítanou pomocnou ruku.
WORMHOLE potřetí a opět velmi dobře! Těžko mi v této chvíli soudit, zda-li se z „Almost Human“ stane časem žánrová legeda, kterou si budeme po letech připomínat. Jako skvělá a osobitá reflexe současného dění na (death)metalové scéně však velmi dobře funguje už nyní.
Brilantní technika i slammující brutalita v atraktivním a moderním balení.
8,5 / 10
Sanil Kunar
- kytara
Sanjay Kunar
- kytara, basa
Matt Tillett
- bicí
Basil Chiasson
- basa
Julian Kersey
- vokály
1. System Erase
2. Elysiism
3. Spine Shatter High-Velocity Impact
4. Data Fortress Orbital Stationary
5. Delta Labs
6. Almost Human
7. Bleeding Teeth Fungus
8. The Grand Oscillation
Datum vydání: Pátek, 22. září 2023
Vydavatel: Season of Mist
Stopáž: 26:19
Almost perfect. Pokud by WORMHOLE dokázali více omezit svoji poněkud bizarní zálibu v tutorial slamu, bylo by to dokonalé. "Almost Human" je deska, která posluchače nenechá ani chvíli v klidu, zejména pak poslední skladba a úvodní dvojblok (ULCERATE vibes v první položce) jsou strhující.
Žiadny zázrak
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.